Jak jsem si předepsala svůj osud... / How I wrote my destiny
Lásko, bylo to krátký,
dech se mi krátí, víčka se pomalu klíží.
Už nemůžu dál, u srdce mě bolí.
Vrať se mi, noci jsou prázdné,
modlím se pro Tvůj úsměv, který rozzáří mi den.
"Proč jen, proč?" křičím ale nikdo mě neslyší.
Proč se to stalo? Je to tak dávno.
Opustili jsme se.
Snad láska vyprchala?
Teď ztrácím smysl života.
Ležíš tam, Tvé tělo je jako led.
Obchází okolo, je bezduchá.
Tam v dáli slyšíš křik.
Ten jak rajská hudba ti zní - vysvobození.
Tak už zbav se těch pout.
Udělej to teď nebo nikdy, nerozmýšlej se!
Já vím, že to dokážeš.
Roztáhni křídla a leť!
Udělám to stejně, čekám jen na Tebe.
Konečně svobodní...
Tam v zahradě v trávě, všechno se to odehrává.
Pochod myšlenek, kterých se nelze zbavit.
Přemýšlíš, co je to vlastně za svět, že Tě nechal takhle se trápit.
A pak si vzpomeneš, že to asi Bůh si to vymyslel, že to tak má být, protože život někdy není spravedlivý.
A happyend neexistuje...
A já Ti řeknu, že to nejen svět Tě v tom nechal.
I Ty sám na tom máš podíl.
Nevyplácí se přehlížet názor srdce.
Vždyť city jsou víc, než rozum.
Láska je víc než hrdost.
Nikdy se nemůžeš naučit teorii, láska zná jen praxi.
Svět může být zlý, přesto existuje v něm někdo, kdo Ti dá svůj život za milé slůvko...
Někdo, kdo bude dýchat za jeden Tvůj letmý dotyk...
Autor: Martina Luptáková