Láska/Love
Smutné písničky, venku sníh, sobota, sedíte u počítače. Většina z vás tento pocit asi zná. Pocit, kdy vám přijde všechno těžké, nemožné a kdy se cítíte sami. Tento pocit prožívala i jedna holka. Byla strašně zamilovaná do jednoho kluka. Neustále si psali, telefonovali a vypadalo to, že se z toho co nevidět něco vyklube. Ze začátku to vypadalo jen jako přátelství, ale později to začalo být vážnější. Z ničeho nic ale začal kluk couvat. Najednou to nebylo už to, co dřív. Choval se jinak. Přestali si psát a telefonovat a holka, která se jmenovala Naty se najednou cítila strašně sama. Neměla s kym hrát na icq hry, neměla komu psát, neměla pocit bezpečí. Nebyl den, kdy by nebrečela, nebyl den, kdy by na něho nemyslela, nebyla noc, kdy by se jí o něm nezdálo. Pořád myslela jen na něj a ostatní kluci ji nezajímali. Prostě jim nevěřila a ani se jí žádný nelíbil natolik aby s nim chtěla být. Když už to trvalo několik měsíců řekla si dost a byla rozhodnutá mu to říct a taky to udělala. Bohužel stalo se to, co čekala - nevyjádřil se. Uplynul další měsíc a on nejevil žádný zájem. Chtěla na něj zapomenout a začít normálně žít. Bylo to strašně těžké. Chyběl jí. Chybělo jí to volání. Ta jeho slova. Ty jeho pohledy. Jediné, co jí po něm zbylo, byl jeden obrázek, který jí jednou poslal. Uplynulo pár týdnů a Naty si řekla, že na něho prostě nemůže zapomenout a ani nechce. Někde uvnitř cítila, že to prostě nepůjde a že všechno dopadne dobře. Trápila se už tak dlouho, že zapomněla, co to vlastně je štěstí. Neuměla se radovat a žila ve svém světě kterému nikdo nerozuměl. Byla z toho všeho už vyčerpaná a slabá. Začalo se jí často stávat, že z ničeho nic omdlela. Jednou omdlela ve škole a odvezli jí do nemocnice. Celý týden jenom spala a spala. Chodili za ní všichni známý a přáli si aby se co nejdříve uzdravila. Dokonce přišel i ten kluk. Chytil ji za ruku a i když nevěděl jestli ho slyší, řekl: "Promiň za všechno. Byl jsem blbej a neuvědomoval jsem si co dělám. Ale já tě mám moc rád a vždycky jsem měl." Začali mu téct slzy, dal jí ještě před odchodem polibek. Chodil za ní každý den. Jednoho dne se Naty konečně probudila.
O
pár dní později: Naty už byla v pořádku a s tim klukem začala
chodit. Byl to nejšťastnější člověk na světě. Slíbili si, že se už nikdy
neopustí. Jednou ten kluk ale nepřišel do školy. Naty se bála, že se
mu něco stalo, protože když nepřišel do školy, tak jí to vžycky
řekl. Začala hodina a do třídy přišla učitelka. Vypadala
nešťastně a celé třídě oznámila, že ten kluk měl ráno nehodu na
kole. Srazil ho vlak a on nepřežil. Naty tomu nemohla uvěřit. Byla v šoku
a okamžitě se s pláčem rozběhla pryč. Pryč ze školy. V hlavě se
jí vybavovalo úplně všechno, co spolu prožili, každé jeho slovo. Běžela
rovnou za jeho rodiči, protože jí v tu chvíli přišli nejbližší. Zazvonila
a ve dveřích stáli nešťastní rodiče. Naty se rozbrečela ještě víc a
vrhla se jim do náruče. Poprosila je jestli by u nich nemohla přespat, že
domů nechce, že chce být u nich. Nechtěla aby volali mámě. Nechali ji
spát v pokoji jejího milého. Ráno jí ale řekli že musí domů. Její máma měla
o ní veliký strach a nevěděla, kde ji má hledat. Rodiče toho kluka Naty
přemluvili a odvezli ji domů. A mámě všechno řekli. . .
O
měsíc později: Naty skoro nechodila do školy. Celý den probrečela. Věřila
na posmrtný život a věděla, že její milý by si nepřál, aby se
zabila, ale ona nemohla být na světě bez něho. Napsala mámě a všem
ostatním přátelům dopis ve kterém naprosto všechno vysvětlila a řekla
vše, co chtěla říct. Vzpoměla si na jejich slib "Nikdy se neopustíme" a
poslední vteřiny jejího života skončily. . .