Key to my soul

Lidé dělají  chyby, nikdo není bezchybný ani dokonalý. Ale já dělám chyby pořád a ve všem. Moc mě to vždycky mrzí, když řeku nebo udělám něco, co nebylo vůči jiné osobě či osobách správné. Zachovám se tak, jak bych neměla a povětšinou to má potom následky. A já z toho mám velice špatný pocit. Tak proč ty chyby musím dělat? Proč se nedokáži pohotově rozhodnout, co je vlastně správné. Co je třeba přijatelné pro obě strany? Bohužel nevím. . . To asi nikdy nezjistím. U někoho platí, že první rozhodnutí, je to správné. U mě je to první rozhodnutí to nejhorší. . .

V životě už jsem udělala tolik chyb, že bych je už ani spočítat nedokázala. Připadá mi, že můj život je jeden velký omyl. Když mám něco, pro co bych mohla žít, tak nemám šanci se tomu věnovat. Jako je to třeba s tancem. Kdybych se tenkrát přihlásila do pokračovacího kurzu, mohla jsem třeba být tanečnice a soutěžit. Ale nepřihlásila jsem se tam a teď toho lituji, protože nemám partnera. . . Ale kdybych se tam přihlásila, tak bych asi nezažila ty nejkrásnější taneční. Na jejichž konci jsem brečela. . .

Mám okolo sebe tak skvělé lidi - kamarády, rodiče. Ale nedokáži jim nedělat problémy. Moc mě to mrzí zvláště u rodičů protože jim dělám pořád problémy a mrzí mě to, ale nemůžu jinak. Tedy v tu chvíli. Teď si t vyčítám - měla jsem přeci udělat tohle místo toho, abych udělala to, co jsem udělala. . . Pro mě v životě znamená hodně láska a štěstí. Bohužel ani jedno nemám. A když to mám, tak to kvůli svojí hlouposti ztratím. Je to vždycky tak. Nikdy jinak. Většinou se to snažím svést na osud nebo na Boha. Ale stejně si pak uvědomím, že si za to můžu sama. . .

Když člověk někomu řekne: Ty seš blbej! Většina lidí to přejde. Mávne nad tím rukou. Já takové věci neříkám. Odnaučila jsem se to říkat, protože když jsem s tím přestala, měla jsem méně výčitek, neřekla jsem nikomu nic špatného. Ale to jsem si brzy vynahradila jinými věcmi. Pro mě je život utrpení, ale vždycky mám alespoň nějakou věc, na kterou se těším a kvůli ní ma pro mě život smysl. Jednou jsou to třeba hory s rodiči, podruhé se těším na prázdniny. Těšila jsem se na každou sobotu, protože jsem chodila do tanečních. Proto jsem celý ten půlrok ve škole přežila. Potom to byli Vánoce. . . Bojím se, až začne těch věcí být méně, méně prázdnin. Volna. Až začnu pracovat, co budu dělat? Občas nad tím přemýšlím. Vím, že bych sama na sebe ruku nezvtáhla. To bych nedokázala ani na koholiv jiného. Já jen trpím. A propadám zoufalství. Nadávám na život a potom na sebe. . .